Balkán 2022

1. den. Jako obvykle ještě za šera sraz na benzínce, natankovat, první fotka a odjezd z Pardubic. Ve Žďáru nad Sázavou se potkáváme s kamarádem Honýskem, který se po letech vrátil k motorkám. Stráví s námi pro začátek alespoň první den a jízdu po republice. Poté následuje nezáživný dálniční přesun jako obvykle první den. Tentokrát přes Maďarsko. Večer dojíždíme do plánované destinace, do srbského města Subotica. V pěkné restauraci u místního jezera dáme pár piv, večeři a pak si na venkovní terase i usteleme. Samořzejmě po bezproblémové dohodě s místními.

2. den. Čeká nás přesun do jedné z hlavních destinací letošní dovolené. Bosenských pyramid ve Visoku. Pro všechny z nás je to novinka, a tak se dost těšíme. Projíždíme krásným srbským venkovem. Občas zastavíme u místních stánků smíšeného zboží, kde seženete úplně vše. Prohodíme pár slov s místními a jedeme dál. Přejíždíme do Chorvatska, do města Vukovar a necháme běhat mráz po zádech při pohledu na místní vodojem coby památník jedné z nejstrašnějších bitev novodobé historie při Jugoslávské válce na začátku devadesátých let. Později odpoledne dorážíme do Visoka a vstupujeme do podzemí jedné z pyramid. Cítíme příjemnou úlevu a pozitivní energii. Po mrazivé atmosféře z Vukovaru je to vítaná změna. 

3. den. Černohorský národní park Durmitor. Tam dneska směřujeme. Už jsme tady několikrát byli, ale stále nás to táhne zpátky. Je to nádherný kus přírody, který nás nikdy neomrzí. Projíždíme jeden z vyhlídkových okruhů, které jsou pro motorky a auta k dispozici. Často stavíme a kocháme se krásnými výhledy. Odpoledne dochází k rychlé změně počasí a spouští se hustý déšť. Snažíme se mu ujet, ale marně. Pár minut a jsme durch. Ani nepromoky nepomohly. Navíc nás to chytlo v místě, kde nešlo zastavit a schovat se. A tak jedeme dál další hodinu, teď už je to stejně jedno. Asi za další hodinu přestává, tak stavíme, abychom vylili boty a vyždímali ponožky. Dáváme krátkou poradu a měníme dnešní cílovou destinaci. Hory měníme za moře a s vidinou sluníčka a tepla objíždíme Podgoricu směrem k moři. Už celkem pozdě a za tmy dojíždíme do městečka Petrovač na Moru. Jsme komplet mokří, ale alespoň už nejsme zmrzlí, teplota rychle stoupá vzhůru. Únava některých z nás je ale větší než obvykle, a tak se domlouváme, že zkusíme sehnat ubytování a ulehnout tak dneska do postele. Moc se nám ale takto pozdě nedaří, a tak stejně nakonec volíme naši oblíbenější činnost. Sjedeme až na pláž a dáváme v plážové restauraci pár piv s vidinou, že se to pak vyřeší jednodušeji. A taky že ano. Sice se jedná o hlídanou pláž s lehátky, ale pár vlídných slov s mladým nočním hlídačem se Srbska, jedna česká rybička a placka vodky to vyřeší. Bereme každý své lehátko, rozvěsíme mokré věci a uleháme za krásného šumění moře. 

4. den. Ráno vstáváme do krásného slunečného dne. Vystrčíme nohy ze spacáku, uděláme 20 kroků a skáčeme do vln. Nádherné probuzení. Náš nový kamarád, noční hlídač, nás uvítá panáčkem domace rakije, to nám ten den hezky začíná. Potom příjemná snídaně a jedeme dál. Hory prozatím vynecháváme a jedeme po pobřeží, chceme si odpoleně znovu užít moře. Za městem Vlore nacházíme pěkný kemp na pláži, kde zůstáváme. Je teplo, ale hodně fouká a jsou velké vlny. Moře si tak moc neužijeme, dáme pár piv a jdeme spát. 

5. den. Ráno vypadá moře už líp, vlny jsou mnohem menší, takže jdeme do vody. Honza si z koupání odnáší nemilý suvenýr. Noha plná ježčích bodlin. Naši technici Martin i Honza sám vyndávají vercajk a většinu bodlin vyndávají. Všechny se ale nedaří,takže Zdenda s Honzou sedají na motorku a jedou požádat o pomoc do nedaleké nemocnice ve městě Vlore. Dlouhá fronta na recepci, poté čekání před ordinací (no spíše takovou menší úklidovou místností - zřejmě náhradní místnost) a pak opravdu nevšední ošetření alá co nejvíc dezinfekce a co nejvíc omotat obvazem. Ale vše s úsměvem a za podpis - bez placení. Domlouváme se, že si od moře dáme dneska pauzu a jedeme do hor. No do hor a zase zpátky. Naše představa, že projedeme vnitrozemí a přiblížíme se Řecku bere za své. Mapy i navigace selhávají. po pár hodinách to vzdáváme. Tam, kde by měla být cesta, prostě žádná není. Vracíme se zpátky. Pauzu dáváme v jediném horském "baru", který jsme během cesty potkali. Dva týpci, kteří neumí ani slovo cizí řečí nás skvěle pohostí - pivo, zelenina a vynikají čerstvý sýr. Ale z čeho byl, nevíme do dnes. Při snaze to zjistit se stále jen usmívali a ukazovali na poníky. Žádná jiná zvířata tam nebyla. Sedáme na motorky a sjíždíme zase z hor stejnou cestou. Pak nabíráme směr jih a končíme v našem oblíbeném Ksamilu na samém jihu Albánie. Opět u moře. 

6. den. Ranní koupačka v superčistém a teplém moři. Ze všech našich zastávek u moře se nám v Ksamilu líbí nejvíce. Koukáme přímo na Korfu, které jako by bylo pár set metrů od nás. Dneska otáčíme cestu směrem domů. Dál na jih už jen chvíli, přejíždíme do Řecka a pak směr Ohrid. Přespíme u našeho známého Mileho, kde jsme již několikrát byli. Po cestě si užíváme klasiku jižního balkánu. Vedro, rozbité cesty a časté zastávky na občerstvení. A taky řešíme problém s obuví. Pavel i David mají zřaločí problémy. Večer nás česká tradiční přivítání makedonskou rakijí a pak ochutnávka doporučené místní kuchyně. 

7. den. Ráno bere Mile rozlepené boty k obuvníkovi a dává nám tak 2 hodiny času navíc. Na břehu Ohridu se necháme snadno ukecat místním sympaťákem, který nám poskytne skvělou vyhlídkou plavbu po Ohridu a máme možnost si prhlédnout i krásné městečko Ohrid z pohledu, který jsme dosud neznali. Vypráví nám i o životě v Makedonii a vzpomíná na zlaté časy velké Jugoslávie. Boty jsou opraveny, ještě japonským strojům namazat řetěz a valíme. Děkujeme Milemu za pomoc a určitě zase někdy dorazíme. Večer dorazíme do přímořškého Tivatu v Černé Hoře, kde nám David ukazuje hospodu, ve které tráví několik posledních dovolených s přítelkyní. Nedaří se nám ale už sehnat ubytování a plán přespat na pláži bere za své s blížící se bouřkou. Nakonec nás místní kluci odvezou někam k letišti pod nějaký nevyužitý přístřešek. S pokročilým pozdním časem a tmou to vypadá jako trochu tajemná akce, ale nakonec je vše v pořádku. Teda až na začínající (vlastně už celkem slušně rozjeté) střevní potíže, prozatím jen u Zdendy. Zřejmě ty makedonské speciality. 

8. den. Ráno se probouzíme do deště, který bude celý den sílit. Chvíli ještě dofáme, že tomu tak nebude a čekáme na benzínce až poleví. Ale bohužel neustává. Na druhou stranu si na benzínce můžeme vyzkoušet branné cvičení. Nepromoky obléct, svléct, atd. Ke Zdendovi se solidárně postupně přidávají další konzumenti makedonských specialit. Celý den pak držíme stejný formát. Benzínka, nepromoky dolů a to pořád dokola. Alespoň nás ale tolik netrápí slušná kosa a déšť.Nakonec dorazíme do Jajcí, kde si bereme v kempu chatku, abychom se dali trochu do kupy. 

9. den. Dlouhý přesun z Jajcí domů do Pardubice. Stále trochu oslabeni, ale všichni se už cítí lépe. Dneska nás více trápí ta zima a déšť. Během cesty průběžně oblékáme poslední suché oblečení. Za tmy dorazíme do Pardubic. Unaveni, ale bez nehody. A to je vždycky to nejdůležitější.